Víte, jak to chodí. Jednou jste tady, podruhé zas jinde. Čas se nezastaví a ani člověk nepobyde na jednom místě. Tak i já jsem se vydala na túru.

Plnoletá – ano.
Odmaturováno – ano.

Požehnání od rodičů a jede se. Desetitisícové město měním rovnou za milionové. Kéž by tuto cestu podnikla i moje peněženka. Ale mám štěstí, že v tom nejedu sama, a jak je známo, ve dvou se to lépe táhne. Samozřejmě jako správní burani jsme byli ze začátku ze všeho vyplesklí.


Vlastně co to říkám, prochozenou, chůze se tu moc nevidí. Leda z obchodu do obchodu. Sítě metra, tramvají a busů jsou tak spletité a obsáhlé, že vyplňují snad všechen povrch města. I podpovrch. Ze začátku člověk nechápe, nač si vozit sedínku jednu stanici, když tu vzdálenost dokáže chůzí překonat během pár minut. Později však zjišťuje, že čas jsou peníze, a času je málo a peněz ještě míň, proto i pár minutovou zdravotní procházku raději vymění za pětiminutové čekání na tramvaj. To dá rozum, že.


Ve dne rušné město se s příchodem noci mění na dravou kočku. Bezdomovci svůj žebrácký kelímek vyměňují za plechovky s pivem a místo hluku dopravy lomcuje ulicemi křik lidí. Ve tmě je každý podezřelý a i jindy znuděná prodavačka s kyselým výrazem se náhle jeví jako sériový vrah s kudlou schovanou pod firemním trikem. A pak se není čemu divit, že rodiče celou noc nespí a bojí se každého mého kroku.

Nechápejte mě špatně, já si tento nový život plný anonymity a otevřených možností užívám, jen mi občas pár věcí můj vesnický mozek nebere. Jednou buran, navždy buran. Asi se městské děti ve školkách učí chápat trochu něco jiného.